Fotografie z videa „němčiny pro uprchlíky“

V Německu jsou uprchlíci nejdříve ubytováni v takzvaných zařízeních prvního přijetí (Erstaufnahmeeinrichtungen). V těchto mezistanicích stráví jen krátký čas, dokud není rozhodnuto, kde budou dlouhodobě bydlet a kde bude také rozhodnuto o jejich žádosti o azyl. V rámci pobytu v těchto zařízeních není plánována výuka jazyka. Teprve když je uprchlíkům od německých úřadů přiděleno právo pobytu, mohou začít navštěvovat kurzy němčiny.

Projekt „domácího kina“ (#heimkino) je iniciativou Julie Dombrowské a Markuse Möllera z města Siegen, pro které znamená výuka němčiny v tomto zařízení především způsob, jak se mohou uprchlíci rozptýlit v jinak šedé každodennosti, a také uvítací gesto. Jejich aktivity byly zmíněny i v novému blogu „Wie kann ich helfen?“ (Jak mohu pomoci?), který představuje projekty na podporu utečenců.

Julia, textařka a blogerka, na svém blogu podrobně popisuje své zážitky ze zařízení pro uprchlíky. Při prvním kurzu němčiny, který jako novou službu navštívil jen malý počet zájemců, přemohly Julii její pocity. Píše:

Potřebuji větší odstup. V tomhle prvním dnu jsem byla zasažena tolika dojmy, že jsem se občas cítila téměř ochromena. To není produktivní a vede to k tomu, že se člověk točí ve spirále přecitlivělosti. To byla například ta chvíle, kdy mi bylo jasné: Pokud by tyhle kouzelné děti, které je tak snadné přijmout do svého srdce, nebyly tady – tak by zrovna byly v Sýrii. V Sýrii, kde padají bomby a fanatici vraždí civilní obyvatelstvo. To byl okamžik, kdy jsem téměř vypadla z role. A to nikomu nepomůže. Přecitlivělost prostě nepomáhá.

V druhém týdnu zaplnilo malou místnost více než 100 lidí. Výuka jazyka tak nebyla možná. Julia Dombrowski musela společně s Markusem Möllerem, který ji při kurzu doprovázel a dále jí s ním pomáhal, najít nějaké řešení, v rámci kterého by se co nejvíce lidí mohlo naučit alespoň trochu německy. Rozhodli se pro „Edutainment“, tj. školu hrou.

Nevylila si snad v srpnu spousta lidí na hlavu dobrovolně ledovou vodu pro dobrou věc (#IceBucketChallenge) a nenatočili se přitom, protože mimo přispění k dárcovské kampani proti ALS bylo takové natáčení s omezenými prostředky prostě zábavné? Nemohli bychom toho nějakým způsobem využít pro sebe? Využít toho, že známe mnoho lidí připravených pomoci, kteří by nám mohli poslat kousky videí (vytvořených zcela jednoduše za pomoci kamery smartphonu nebo webkamery) a namluvit přitom pro nás důležité fráze: „Dobrý den“, „jmenuji se“, „prosím“, „děkuji“, čísla od 1 do 10 a rozloučení?

Julia a Markus vyzvali přes sociální sítě k zasílání krátkých videí z telefonů. Mnoho lidí chtělo pomoci s prosazováním této myšlenky, a tak mohlo za pomoci amatérských filmů vzniknout první video „domácího kina“:

Videa byla promítána během kurzu němčiny a studenti společně opakovali namluvená slova a obraty. Tak mohli dosáhnout prvních úspěchů v německém jazyce. Ale nejen utečenci se učí – i učitelé získali zcela nové zkušenosti. Markus blíže poznal jednoho uprchlíka, který mu vyprávěl o svém útěku ze Sýrie. Své dojmy z tohoto setkání popsal Markus na Juliině blogu:

Ve chvíli, kdy vidím obrázky tanků jedoucích ulicemi, zjišťuji, že to nedokážu pochopit.

…

Začínám přemýšlet, jestli bych dokázal dát dohromady 9 000 euro nutných k útěku. Dal bych dohromady 36 000 euro pro celou rodinu? A není 9 000 euro na syrské poměry mnohem víc než pro nás?

Kolik peněz bych sesbíral pro své přežití? Dvacet tisíc? Padesát tisíc? Sto tisíc? A jak bych to dokázal udělat co nejnápadněji, aby se nikdo nedozvěděl, že chci zběhnout? Mohl bych prodat auto. To by ale příliš nevyneslo. Možná dům. Ten bych stejně už nepotřeboval. Kolik asi dostane člověk za dům ve válečné zóně? Kolik, když je rozbombardovaný?

Uvědomuju si, že k takovým úvahám nemám dostatek představivosti.

Julia a Markus nahráli videa na server YouTube, aby je mohli používat i ostatní. Chtějí tím také ukázat, že i s malými náklady je možné udělat něco pro podporu uprchlíků a pomoci, aby se v Německu cítili vítáni.

Zde je druhé video „domácího kina“:

Kaddour ze Sýrie musel zařízení brzy opustit a přitom poděkoval. Nemohl ovšem chybět malý kurz arabštiny pro německé učitele:

Uprchlíci se po každém kurzu ptají, zda jsou k dispozici také slovníky, aby se mohli sami dále učit. Proto vyzvala Julia na svém blogu a na sociálních sítích k darování slovníků a žádá přitom také o milé uvítací gesto. Navrhuje připsat uprchlíkům do slovníku pozdrav.