„Bolíš mě, Mexiko“ – Pochod proti unesení 43 studentů z Ayotzinapy, od Plaza Independencia k mexické ambasádě. Fotografie ze serveru Flickr, od Sofie, v rámci licence Creative Commons.

Útěk drogového bosse Joaquína „El Chapo“ Guzmána Loery, masakr v Tlatlaye a zmizení 43 studentů školy Escuela Normal Rural v Ayotzinapě ve státě Guerrero obsahují společný prvek: beztrestnost a naprostou lhostejnost k zákonu. To alespoň míní analýza Mezinárodní krizové skupiny (International Crisis Group), kterou vypracovala Mary Speck, ředitelka tohoto projektu pro Mexiko a střední Ameriku.

„Únos 43 studentů z Ayotzinapy poukázal na prohnilost městské policie, které se nejen nepodařilo zločinu zabránit, ale její složky se na tomto únosu dokonce podílely. Případ v Tlatlayi, kde zemřelo 22 osob podezřelých ze zapojení do zločinné skupiny, některé z nich byly zjevně popraveny, ukazuje na ‚obnaženou brutalitu‘ uvnitř ozbrojených sil, kterými se země tolik chlubila. V tomto případě tři její složky čelí obžalobě,“ uvádí Speck.

„Mexické úřady by si měly povšimnout, že ani policie a efektivní vojenské operace neukončí stav beztrestnosti, který infikuje vládní instituce. […] Tyto činy diskreditují mnoho veřejných úředníků a zastupitelů, kteří vykonávají svou práci svědomitě – a často přitom čelí vyhrůžkám –, aby bojovali proti nebezpečným zločincům,“ doplňuje.

Útěk drogového bosse Joaquína „El Chapo“ Guzmána je třetím případem a doplňuje řetězec „ostudných událostí“, kterým čelí mexická vláda. Ta se ovšem „místo toho, aby spustila rozsáhlá vyšetřování zločinů nebo pochybení, které vedly k těmto hrozným činům, a mířila až k jejich strůjcům, nadále schová zdrženlivě“.

Jako příklad zpráva uvádí zmizení studentů z 26. září 2014, kvůli kterému bylo obviněno pouze několik místních politiků, mezi nimi bývalý starosta Igualy José Luis Abarca – navzdory tomu, že státní, federální a dokonce i vojenské úřady o únosu věděly, „ale neudělaly nic, aby únosce pronásledovaly“.

„Mezi hromadným zmizením osob (jako v případě 43 studentů z Igualy), masakry (jako zabití 22 údajných zločinců vojenskými složkami v Tlatlaye) a útěkem „El Chapo“ Guzmána se táhne červená nit. Úředníci zodpovědní za dodržování zákonů se opakovaně rozhodují je ignorovat, ať již kvůli ambicím, neschopnosti, strachu nebo pomstě. Takovou lhostejnost vůči podstatě zákona – a to ze strany těch, kteří se jím údajně plně řídí – není snadné překonat. Bylo by potřeba silné vedení nejen k pronásledování zločinců, kteří se nachází mimo místní instituce, ale také těch, kteří během desítek let umožňují korupci zevnitř těchto institucí.“

Podle analýzy by mohlo opětovné dopadení Guzmána, který již dvakrát utekl z mexického vězení s maximální ostrahou, pomoci znovu obnovit „část důvěryhodnosti ztrápené vlády“, úřady by si ovšem měly uvědomit, že úspěšné vojenské a policejní operace nedokáží ukončit stav beztrestnosti, „která infikuje vládní instituce“.

Existuje řešení?

Podle autorky analýzy je jediným řešením, které mexické vládě zbývá, provést nestranná a vyčerpávající vyšetřování, která by byla transparentní a která by přinesla nejen zatýkání, ale také „značné tresty“ proti zločincům i osobám v pozadí, ať už jde o kohokoli.

„Toto je jediný způsob, jak odradit zločince a vrátit víru ve stát, jehož sliby o zajištění bezpečnosti a spravedlnosti dosud znějí většině obyvatel prázdně.“

Drogový boss Guzmán překonal svým útěkem z věznice Altiplano, pro který použil 1,5 kilometru dlouhý tunel, svůj první útěk z roku 2001, kdy utekl schovaný ve vozíku s prádlem. Tunel byl vykopán pod umývárnou a vybaven ventilací a osvětlením.

„Tento senzační útěk je ostudou pro vládu Enrique Peña Niety, která v únoru 2014 označila dopadení Guzmána za významný úspěch v boji proti organizovanému zločinu. Taková komplexní operace by se nemohla odehrát bez účasti profesionálů zvenčí – a také bez velké dávky záměrné lhostejnosti. Ale jde o mnohem více než jen o ránu prezidentovi, vládě nebo politické straně. Podrývá navíc důvěru Mexičanů k veřejným činitelům – od policie k státním návladním, soudcům a strážcům ve vězení – a upevňuje dojem, že tito lidé nemohou naplnit své sliby týkající se bezpečnosti a spravedlnosti.“

Mary Speck vyzdvihuje nárůst bezpečnostních složek od roku 2006, tj. roku, kdy tehdejší prezident Felipe Calderón Hinojosa zahájil válku proti obchodu s drogami. Například armáda narostla z přibližně 250 tisíc příslušníků na 274 tisíc, zatímco v případě federální policie jde o nárůst z 13 tisíc na více než 40 tisíc.

Tato analýza uveřejněná novinami The Huffington Post ovšem také uvádí, že je v otázkách veřejné bezpečnosti potřeba také mít na zřeteli prevenci, spravedlnost a rehabilitaci, protože „většina příslušníků městské policie, kteří jsou zodpovědní za prevenci zločinu, je nadále slabá a zkorumpovaná, systém je infiltrován zločinci“.

Na druhou stranu analýza zdůrazňuje, že soudy jsou „rozpačité“ a neschopné zajistit přiměřenou a účinnou spravedlnost. Mexiko má pouze čtyři soudce na 100 tisíc obyvatel, což je mnohem méně než celosvětový průměr 17 soudců, jak udává globální index beztrestnosti. V Mexiku je vězněno více než 230 tisíc osob, o 64 tisíc více, než je předpokládaná kapacita místních věznic.

Autorka analýzy upozorňuje, že mnozí z těchto zadržovaných jsou pouze podezřelí čekající na soud, ale během svého pobytu ve vazbě se z nich mohou stát nebezpeční kriminálníci nebo lidé, kterým po osvobození nezbývá žádná možnost, jak si vydělávat na živobytí. K tomu dochází i v případě věznic s vysokou ostrahou, jako je například zmíněná věznice Altiplano, kde pouze pětina chovanců byla již odsouzena.