Západní komentátoři stále nerozumí tureckým protestům v parku Gezi

„FEZ: Dioráma tureckých pouličních protestů“ – sdíleno uživatelem @slinkachu.

„FEZ: Dioráma tureckých pouličních protestů“ – sdíleno uživatelem @slinkachu.

Výstava současného umění v Istanbulu, která se konala 13. až 16. listopadu, je jednou z nejpopulárnějších uměleckých akcí v Turecku. Jedno z děl, které tento rok přitáhlo mnoho pozornosti, se jmenovalo „FEZ: Dioráma tureckých pouličních protestů“ a vytvořil ho anglický umělec, který si říká Slinkachu. Tato práce vypodobňuje protesty v parku Gezi v roce 2013 a zobrazuje miniaturní příslušníky pořádkové policie, jak útočí na demonstranty nesoucí turecké vlajky. Chomáče bílé bavlny symbolizují mračna slzného plynu. Tato vypjatá scéna se odehrává na fezu, pokrývce hlavy, která byla velmi oblíbená v období Osmanské říše.

Naštěstí byl u tohoto díla k dispozici vysvětlující panel, který ujistil návštěvníky, že výběr dějiště se nesnaží podbízet vybájené estetice Orientu, která spojuje jakoukoli zmínku o Istanbulu s velbloudy, létajícími koberci, břišními tanečnicemi a samozřejmě fezy. Místo toho panel informuje, že fez je přítomen jako „připomínka minulosti, nikoli budoucnosti“. Po krátkém popisu „zákona o kloboucích“ z roku 1925 – jedné z absurdnějších příhod moderní turecké historie – prohlašuje propagační text, že přítomnost fezu v tomto díle slouží k „poukázání na myšlenkové školy obou ‘stran‘“.

Tento kontrast mezi demonstranty mávajícími vlajkami, kteří představují síly pokroku, a ničemnými reakcionáři, kteří chtějí dosadit zpět kulturu fezu a politický islám, je ovšem z řady důvodů problematický. V prvé řadě proto, že zákaz fezu z roku 1925 byl autoritářským rozmarem tehdejšího režimu jedné politické strany, jehož „modernitu“ toto dílo oslavuje. Jeho použití v tomto kontextu zanedbává vážnější zločiny toho samého režimu, a to včetně systematického používání násilí proti etnickým a náboženským menšinám, které měl chránit.

To vše vytváří kontext k použití turecké vlajky jako symbolu sil dobra v silně zjednodušeném narativu souboje „rebelů proti Impériu“. Turecké ultranacionalistické hnutí má dlouhodobě ve zvyku zametat nespokojenost a vzájemné rozdíly pod koberec pomocí tvrzení, že všechny turecké etnické a náboženské skupiny jsou „sjednoceny pod stejnou vlajkou“. Problém s tímto tvrzením je ten, že velké krutosti jako nucená „repatriace“ Řeků, konfiskace majetku arménských rodin a potlačení kurdského Dersimského povstání pomocí leteckého bombardování a invaze byly také spáchány pod touto vlajkou.

Umělec Slinkachu zjevně není jediným komentátorem, který vykládá protesty z roku 2013 takovýmto černobílým způsobem. Konstrukce střetu „sekulární vs. islámský“ jako epického boje mezi dobrem a zlem je starým klišé, které se často objevovalo v článcích „vysvětlujících“ tyto protesty v době jejich největšího rozmachu. Článek v novinách The Guardian, který napsal Luke Harding, byl například propagován na sociálních sítích jako „povinná četba“ pro pochopení politického pozadí protestů v parku Gezi:

Můj článek z Istanbulu o tom, jak se Atatürk stal symbolem tureckých protestů. Níže následuje diskuse Guardianu.

Ale domněnka, že Kemal Atatürk, zakladatel státu jedné politické strany a politik zodpovědný za zákaz fezů, byl „symbolem“ protestů, vytváří stejně falešný dojem jako tvrzení, že demonstranti byli „sjednoceni pod stejnou vlajkou“. Ve skutečnosti se na demonstracích v parku Gezi podíleli různí lidé z různých frakcí, a to včetně politických stran etnických menšin, které jsou velmi vzdálené šovinismu spojovanému s Atatürkem. Jeden istanbulský uživatel Twitteru žádal novináře Hardinga: „Prosím, vnímejte různorodost.“

Toho léta také v nečekaném zvratu, který byl téměř tak odsouzeníhodný jako celonárodní zákaz jistého typu pokrývky hlavy, vyklouzlo jméno zakladatele Turecké republiky z úst anglického baviče Russella Branda v televizním rozhovoru pro CNN. Poté, co se na Twitteru přihlásil k podpoře protestů, vysvětlil Brand během rozhovoru svůj důvod pro tento krok: „Mocný symbol tureckého lidu – Atatürk – byl v jejich myslích do jisté míry znesvěcen.“

Znovu a znovu dochází při diskusi o protestech v parku Gezi a o turecké politice k tomu, že se dezinformovaní zahraniční komentátoři uchylují k slepému přejímání myšlenky dialektické konfrontace mezi historickým, autoritativním a sekulárním státem jedné politické strany a současnou, zvolenou a autoritativní vládou, která je postavena na náboženském základě.

Na tomto přístupu je nejhorší to, že ukazuje znepokojivý nedostatek víry v myšlenku, že se v Turecku a obecně na Středním východě může vyvinout třetí životaschopná alternativa k sekulárnímu nebo náboženskému autoritářskému režimu. To je velká škoda – jak může dosvědčit značný počet účastníků demonstrací –, protože protesty v parku Gezi byly prvním případem, kdy se země přiblížila opravdovému lidovému dialogu o takové alternativě.

Pro mnoho těchto účastníků, kteří poprvé vystoupili proti nespravedlnostem schovaným za šovinistické slogany, nepocházel duch solidarity a jednoty z národní vlajky, sdílené opozice vůči kloboukům nebo potřeby podporovat dávného autokrata na úkor toho moderního, nýbrž z touhy prozkoumat třetí alternativu a pustit se do experimentu v oblasti přímé demokracie.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.