Před několika týdny jsem navštívil Mexiko. Moje cesta zahrnovala více než sledování tyrkysových vod Isla Mujeres poblíž Cancunu, návštěvu předměstí Ciudad de México nebo ochutnávání různorodých mexických specialit. Šlo o poznávání srdce a duše tohoto národa a způsobů, jakými se dnes Mexičané vyrovnávají s nespravedlností.
Obyvatelé Mexika jsou známí svým charismatem – jejich země je turisticky nejnavštěvovanější zemí Latinské Ameriky. Legendární mexická vřelost je vždy přítomná, od radostného „Buenos días!“ na ulicích po nevyžádané „Buen provecho!“ („Dobrou chuť”) v restauracích. Ale mexická zdvořilost a bohatá a ušlechtilá kultura nepřevážily hněv a odvahu, kterou Mexičané potřebovali, aby se mohli postavit nespravedlnosti a korupci.
Od zmizení 43 studentů z Ayotzinapy před třemi měsíci jsou Mexičané stále rozzlobenější kvůli mezerám, které se objevují ve vyšetřování. V prvních týdnech listopadu oznámil generální prokurátor Jesús Karam, že se zadržený podezřelý přiznal k „zabití“ 43 studentů. Jejich ostatky ovšem – s výjimkou jednoho studenta – nebyly dosud nalezeny a mnozí nevěří oficiálním informacím. Federální vláda obvinila kriminální skupiny, aby sama nebyla považována za odpovědnou; jinak by byl případ posuzován jako zločin proti lidskosti a mohl by se dostat před mezinárodní soudy.
9. listopadu publikoval časopis Proceso, jedno z nejvýznamnějších mexických investigativních médií, řadu otázek, které si Mexičané kladou: Proč nejsou federální agenti považováni za možné spolupachatele v případu zmizení studentů? Jak je možné, že tři nájemní zabijáci dokázali přemoci 43 studentů? Jak mohli lidé jako Alejandro Solalinde, místní kněz, vědět, co se stalo, o měsíc dříve než generální prokurátor?
Během týdne od 17. listopadu – v předvečer výročí mexické revoluce – probíhaly velké protesty. 17. listopadu jsem měl možnost potkat se ve čtvrti Coyoacán s Reedem Brundagem, bývalým zaměstnancem společnosti Americas Program z Washingtonu DC. Nad několika šálky kávy mi Reed nabídl svou analýzu dění v Mexiku: „Je to jako kdyby někdo vzal nůž a rozřezal vnitřnosti, aby objevil rakovinu, která zevnitř rozežírá tuto zemi.“
Jakkoli hluboce a niterně zní tato diagnóza, Mexičané opravdu chtějí vzít záležitosti do vlastních rukou a zahojit tak národ. Na rozdíl od minulých let se odvažují vzdorovat prezidentovi Enrique Peña Nietovi, jehož strana PRI (Institucionální revoluční strana) vládla v Mexiku během posledního století celých 70 let. Peña Nieto nenabídl žádný konkrétní a ucelený plán dalších kroků a jeho vláda zápolí s náladou obyvatel – zvláště mladých lidí a lidí s vyšším vzděláním –, kteří již mají dost nejistoty. Ačkoli někteří experti nevěří, že by se jednalo o „Mexické jaro“, obyvatelé již nechtějí věřit nepravděpodobným konstrukcím a odhodlaně žádají pravdu.
Jasným případem mexického skepticismu jsou dozvuky televizního vystoupení, které se odehrálo ten samý týden a ve kterém první dáma Angélica Rivera vysvětlovala nákup sídla za 7 milionů amerických dolarů v jedné z nejluxusnějších čtvrtí Ciudad de México. Tento nákup jen zintenzivnil pobouření Mexičanů, kteří zpochybňovali původ finančních zdrojů, které první dáma použila k nákupu domu. Angélica Rivera tvrdila, že jde o peníze vydělané u televizního kanálu Televisa, pro který pracovala jako herečka v devadesátých a nultých letech. Investigativní mexická novinářka Carmen Aristegui ovšem ukázala, že dům byl postaven a licencován společností, která byla blízká Enrique Peña Nietovi v době, kdy byl guvernérem státu México. Ve světle tohoto odhalení věří jen málo Mexičanů, že by si Angélica Rivera mohla dovolit sídlo za několik milionů díky své práci pro společnost Televisa – lidé tvrdí, že ani hollywoodští herci by si nemohli dovolit tak nákladnou nemovitost. Navzdory závazku první dámy vrátit toto sídlo, aby zabránila dalším škodám na obrazu svého manžela, Mexičané její verzi neuvěřili a stala se terčem internetových memů.
Jediným způsobem, jak vyléčit tuto rakovinu, je zajistit, aby byly federální, státní a městské úřady tak transparentní, jak je to jen možné – pokud jde o soudní procesy i o odpovědnost za konkrétní činy. Současné i budoucí úřady musí vyřešit korupční problémy uvnitř institucí, hlavně v rámci soudnictví, a stejně tak oslabit pravomoci vlády na městské i státní úrovni, kde je rozhodování silně ovlivňováno drogovými kartely a zločinnými skupinami.
Pokud Peña Nieto nedokáže toto udělat, mohou obyvatelé povstat a žádat referendum, aby se pokusili ukončit bujení rakoviny. Nebo by mohlo dojít k ještě horšímu vývoji a mohly by vzniknout jednotky domobrany, jak se stalo ve státě Michoacán. Odpovídajícím lékem pro Mexičany by bylo pochopit, že osud této země je zodpovědnost každého jednotlivce a že činy vlády musí být důsledně sledovány.
Mexičanům se podařilo zkombinovat zdvořilost s odvahou. Když mě řidič taxi vysazoval na letišti, řekl: „Za Enriquem Peña Nietou je možné vidět přítomnost [bývalého prezidenta] Carlose Salinase de Gortari. Nepochopte mě špatně, příteli: Mexičané jsou dobří lidé, ale nejsme hlupáci.“
Robert Valencia je spisovatel a odborník na Latinskou Ameriku, v současné době žije v New Yorku.