Děti sedí před jednou z ubytoven v koncentračním táboře Sisak. Volně šiřitelná fotografie.

V roce 1941 se k moci dostalo chorvatské radikálně pravicové hnutí Ustašovců a vytvořilo Nezávislý stát Chorvatsko vedený Ante Pavelićem. Tento stát následoval fašistické režimy Evropy, zakládal koncentrační tábory a zabíjel a pronásledoval Srby, židy, Romy i chorvatské partyzány a jejich rodiny.

V srpnu 1942 postavil tento stát koncentrační tábor v chorvatském městě Sisak, ve kterém měli být zadržováni jak dospělí, tak děti. Dětská sekce tábora byla pojmenována „Útulek pro děti uprchlíků“ a byla největším zařízením svého druhu v rámci Nezávislého státu Chorvatsko. Takzvaný „útulek“ vedl Dr. Antun Najžer pod záštitou ženské části hnutí Ustašovců i režimních sledovacích služeb. Dnes máme k dispozici dokumenty dokládající, že Dr. Najžer se svým týmem prováděl na zadržovaných dětech různé testy, některé nechal vyhladovět k smrti, jiné nejrůznějšími způsoby mučil.

Památník na hřbitově dětské části tábora udává, že je zde pohřbeno přibližně 2 000 lidí, nikdy se ale neobjevily snahy exhumovat těla – nejsou tedy k dispozici spolehlivé údaje. Nedávný článek na chorvatském zpravodajském portálu Novosti popisuje historii tábora s mrazivým titulkem „Sisak měl také svého Mengeleho“ (odkazuje se přitom na nechvalně známého lékaře z koncentračního tábora Auschwitz).

Město Sisak, které bylo vystaveno dalšímu zničujícímu konfliktu v devadesátých letech během chorvatské války za nezávislost, pořádá na hřbitově každoročně pietní akci v rámci připomenutí druhé světové války. Během této akce jsou k pomníku kladeny věnce a mluví zde lidé, kteří pobyt v táboře přežili.

Dobrila Kukolj je jednou z těch, kterým se jako dětem podařilo přežít hrůzy koncentračního tábora. Narodila se v roce 1931 ve vesnici Međeđa v Bosně a Hercegovině a během války prošla několika dětskými koncentračními tábory. Její život se navždy změnil v roce 1941, kdy jednotky Ustašovců zaútočily na její vesnici. V článku na serveru Novosti tato žena uvádí, že si nejjasněji vzpomíná na koncentrační tábory Sisak a Jasenovac, které se oba nacházely v Chorvatsku. Takto popisuje příjezd do tábora:

Ulazak u logor bio je ravan klubu smrti u kojem su vladali bezakonje i ludilo, gdje se čuo samo vrisak, plač i jauk do neba. Prizor od kojeg mi se i danas ledi krv u žilama je bježanje ispred ustaša koji su hvatali djevojčice i nad njima se iživljavali. Tada sam nehotice stala na tek rođeno dijete na zemlji, a taj plač mi i danas zvoni u ušima. Mi preživjeli logoraši smo na izmaku snage, a naša svjedočanstva ne smiju pasti u zaborav i zato molim sadašnju i buduće generacije da se bore da se zlo koje je donio rat više nikada ne ponovi, kako kod nas, tako i u cijelom svijetu.

Vstoupit do koncentračního tábora bylo jako vstoupit do klubu smrti, kterému vládne jen bezpráví a šílenství, kde slyšíte pouze výkřiky, pláč a sténání až do nebe. Jeden výjev, při kterém mi stále ještě tuhne krev v žilách, je útěk před Ustašovci, kteří chytali malé dívky a týrali je. Tehdy jsem nechtěně šlápla na novorozeně, které leželo na zemi. Ten křik, který vydalo, mi stále ještě zní v uších. My, kteří jsme přežili tento tábor, jsme již na konci své cesty, ale náš odkaz by neměl být nikdy zapomenut. A to je důvod, proč žádám současné i budoucí generace, aby zajistily, že se takové zlo způsobené válkou již nikdy nevrátí – do naší země a ani do žádné jiné.