Revoluční pojetí extraktivismu v Bolívii?

A march by La Via Campesina (Ian MacKenzie / Creative Commons)

Pochod mezinárodního farmářského hnutí La Vía Campesina (Ian MacKenzie / Creative Commons)

Autory tohoto článku jsou Nicole Fabricantová a Bret Gustafson a byl původně publikován na webových stránkách NACLA.

Prudký nárůst těžby a vývozu ropy, zemního plynu a nerostných surovin z Latinské Ameriky – extraktivismus – rozvířil debatu o hledání rovnováhy mezi přerozdělováním zisků do sociální sféry a socioenvironmentálními dopady tohoto průmyslového odvětví. V neoliberálních zemích, v nichž je násilné vyvlastňování soukromých pozemků na denním pořádku, je kritika extraktivismu snazší. Naopak v Bolívii se po nedávném znovuzvolení prezidenta Eva Moralese stále častěji hovoří o prohloubení socialistického projektu cestou tzv. „sociálního“ extraktivismu, s čímž ale v mnohém nesouhlasí ekologická část levice. Sociální extraktivismus shromažďuje zisky (renty) z vývozu zemního plynu a nerostných surovin a v promyšleném systému přerozdělování je využívá ke zkvalitnění veřejné infrastruktury a k boji proti chudobě. Instituce státu zde tedy hraje klíčovou ekonomickou roli a atmosféra dřívějšího neoliberalistického volného trhu se tak radikálně proměňuje. Vezmeme-li v úvahu 61 % hlasů pro Moralese a markantní snížení chudoby v posledních letech, může extraktivismus počítat s širokou veřejnou podporou.

Co tedy kritizovat? Oponenti poukazují na fakt, že jakýkoliv extraktivismus, i ten s návaznou „sociální“ redistribucí zisku, ničí přírodu, posiluje pozici autoritářské politiky a prohlubuje závislost na globálních kapitalistických trzích. Raketový růst vývozu komodit zcela zastínil absenci jakékoliv dlouhodobé a dobře promyšlené ekonomické vize. Ve jménu Matky Země přispívá k ničení nenahraditelného ekosystému a velkou měrou se podílí na globálním oteplování. Jsou zde však i obhájci sociálního extraktivismu, podle nichž se vlastně jedná o nástroj ekonomické transformace, jež je nezbytná jak pro snížení chudoby, tak pro položení základů nového ekonomického a sociálního systému. Ve srovnání s neoliberálními režimy je podle nich Bolívie, a potažmo i Ekvádor, sociálně a ekonomicky progresivnější. Stát využívá zisky z prodeje zemního plynu a nerostných surovin a podporuje ekonomickou diverzifikaci, industrializaci, vznik nových lokálních trhů a vzdělávání v oblasti technologií, které mají přímou návaznost na těžbu. To všechno se i přes závislost na globálním kapitálu jeví jako správná cesta k socialismu 21. století.

Na tomto místě se debata mezi odpůrci a zastánci sociálního extraktivismu poněkud zadrhává. Aby se mohla diskuze posunout dál, je třeba obrátit pozornost směrem k sociálním jevům, na které má mít transformace nejvýraznější dopad, tj. k genderovým, rasovým a etnickým nerovnostem, a zanalyzovat jejich aktuální stav pod prizmatem progresivního extraktivismu, který MAS (Movimiento al Socialismo, politická strana Evo Moralese) prosazuje. Je třeba přehodnotit současné nevyvážené přerozdělování půdy a umožnit přístup ke zdrojům i lokálním ekonomikám. Mělo by se v předstihu odhadnout, jakou měrou zasáhne extraktivismus do národního plánu zaměstnanosti, a zvážit i to, jak je na tom aktuálně vztah mezi bohatým Severem a chudým Jihem.

Patriarchát jako výsledek revoluce?

Ačkoliv je Moralesův kabinet kritizován za návrat k patriarchální politice, jsou to paradoxně ženy, jimž jeho vláda otevřela nový prostor. Sám Morales často sklouzává k machistickému způsobu vyjadřování (například rádoby vtipně spřádá plány na porážku svých oponentů sváděním jejich manželek). Paradoxy genderu a sexuality v kontextu s extraktivismem však přesahují rámec slovních narážek či formálního začlenění žen do společnosti a v praxi se projevují zejména na sociální a redistributivní úrovni. Plošné zavedení plynu do všech domácností usnadňuje ženám domácí práce. Využití financí na zdravotní péči dětí, matek a starých lidí, granty pro školy – to vše přispívá ke zvýšení životního standardu žen.

Na obecnější rovině ale extraktivistická ekonomika genderové rozdíly prohlubuje. Extraktivní režimy, na rozdíl od manufakturních a jiných druhů ekonomických aktivit, nabízejí poměrně málo nových pracovních míst. Většina pozic v oblasti vývozu nerostných surovin je vhodná pro muže se střední nebo vysokou odborností. Ženy zde najdou práci jen těžko a zůstávají na svých manželech finančně závislé. Objemově je procento výdajů, které do této sféry plynou, sice dostačující, ale ve srovnání s částkami investovanými do vojenského sektoru, regionálních a městských vlád či na financování univerzit je to velmi málo. I v těchto sektorech převažuje mužská pracovní síla, a tak tyto výdaje končí opět v kapsách mužů a zisky z těžby zemního plynu v podstatě pohání ekonomickou strukturu státu i patriarchální politiku, která pracuje proti rovnoprávnosti pohlaví.

Politická strategie současné vlády má potenciál tuto nerovnováhu minimalizovat. Pokud tedy svůj závazek ke „zrušení patriarchátu“ myslí skutečně vážně. Paralelně s prvními strukturálními dopady extraktivismu pokračují ideologické spory v otázkách sexuálních práv. Jednu z klíčových debat rozpoutala členka týmu zákonodárců MAS Patricia Mancilla. S odvoláním na nový ústavní dodatek pojednávající o sexuální svobodě žen se pustila do soudního sporu o dekriminalizaci potratů. Následovaly dva roky veřejné diskuze a rozepří s aliancí evangelíků, s katolickou církví, se zástupci pravicových stran i samozvanými revolucionáři z řad MAS. Na pozadí toho všeho se znovu probudila k aktivitě feministická hnutí, začala se diskutovat práva lidí s odlišnou sexuální orientací, domácí násilí na ženách i útoky proti ženám. V diskuzi s bolívijským viceprezidentem Alvarem Garcíou Linerou označila členka anarchofeministického hnutí Mujeres Creando María Galindová většinu představitelů MAS za ideologicky chudobné. Reagovala tím na vyjádření jednoho z členů, který přirovnal homosexuály k duševně nemocným. Úspěch každého revolučního projektu velmi úzce souvisí s činností menších iniciativ v pozadí. Mujeres Creando a jiné podobné organizace se snaží dostat do povědomí mezi mládeží. Oslovuje ji okázalým vtipy, pouličním divadlem, graffiti i skrze média. I další spolky sdružující ženy z komunit původních obyvatel jako je např. Bartolina Sisa – Národní federace farmářských žen v Bolívii – se zabývají genderovými otázkami, dopady extraktivismu a komunitním zemědělství. Významné aktivistky spolupracující s CONAMAQ (National Council of Ayllus and Markas of Qullasuyu) se účastní sporů kolem těžby a stavby dálnice přes rezervaci TIPNIS i tematických diskuzí o aktuálních širších problematikách. Tato genderová vyjádření o kulturně-společenských problémech a politicko-ekonomické transformaci představují klíčovou zkoušku fungování vzájemné podpory i kreativity, jež je bezpodmínečně nutná k tomu, aby byly zamýšlené změny úspěšné.

Nesoulad názorů se ozývá i z prostředí rasových a etnických témat. Nadějné prohlášení Eva Moralese o právech původních obyvatel stejně tak jako nová pasáž antirasistického zákona jsou kroky správným směrem. I na poli vzdělávání začala MAS podnikat mnoho pozitivních věcí. Přes to všechno jsou institucionální rasismus a projevy skryté agrese stále na denním pořádku. Antirasistické kampaně se vedou hlavně ve velkých městech, jsou iniciovány zejména mladými lidmi a intelektuální částí společnosti nebo organizacemi jako je Observatorio del Racismo. Na venkově podporují až na výjimky všechna sdružení původních obyvatel politiku MAS a zároveň pokračují ve vleklém boji o teritoriální práva, autonomii a získání statutu plnoprávných občanů. Z projektu extraktivismu je však i přesto cítit hluboce zakořeněný tendenční kolonialisticko-vykořisťovatelský přístup, projevující se zejména v postojích národních ropných společností i některých představitelů MAS.

Pracovní síla

Sociální extraktivismus rozhodně přispěl i k lepšímu ekonomickému postavení zaměstnanců. Vláda MAS zvýšila minimální mzdu, zavedla dvojité odměny na konci roku a porostly i mzdy ve veřejném sektoru. Věci ale nejsou tak růžové, jak se zdají být. Neustále zmiňovaný boom v těžbě zemního plynu a posilující národní ekonomika podněcují ve společnosti velká očekávání, vytváří inflační tlaky a s nimi ruku v ruce i požadavky na zvýšení mezd. A to zejména pro zaměstnance veřejného sektoru, největšího segmentu „bílé“ ekonomiky. Každoročně se opakují disputace a stávky učitelů, lékařů, členů policejních a armádních složek. Ačkoliv byly dělnické odbory v důlních a ropných společnostech nahrazeny celkovým zestátněním těžařského průmyslu, jeho zaměstnanci čelí i nadále diskriminačním praktikám z předchozí etapy. Důlní pracovníci ve státní sféře řeší spory s těmi, co pracují u soukromníků. COB (Bolívijská odborová konfederace) je – v závislosti na politických náladách – příležitostným spojencem MAS. Jejími hlavními tématy zůstávají mzdy a penze. Většina Bolivijců – několik milionů – totiž legální příjem v životě neviděla.

Vláda často mluví o industrializaci a nových pracovních příležitostech. Ekonomický růst a cirkulace rent vygenerovaly spoustu historek jako např. tu o nouveau riche aymarské buržoazii (Aymarové jsou původní národ žijící na území Bolívie, pozn. překl.). Extraktivismem poháněný růst – 80 % vývozu – je růst v rovině nízce kvalifikované pracovní síly. Počet pracovních míst mimo extraktivistické segmenty roste pomaleji, počty pracovních míst v rámci šedé ekonomiky v poslední dekádě stagnují na cca 65 procentech. Zejména mladí lidé jsou nuceni pracovat bez smluv, za platy nižší než je životní minimum, bez jistoty nároku na penzi. Více hotovosti v oběhu nepochybně znamená, že by i šedá ekonomika mohla zažít svůj boom, situace je však, obzvlášť pro mladé ženy, mnohem zapeklitější. Zásadní úkol leží na bedrech odborů, jejichž úkolem je nadchnout a mobilizovat pro ideu transformace především mladé lidi, zejména ty, kteří žijí na předměstích. V opačném případě hrozí, že s sebou nechají zacházet jako za neoliberalismu – budou levnou pracovní silou, budou sloužit jako politické téma pro reakcionářské mobilizace a budou ornou půdou kriminality.

Půda, voda a budoucnost venkova

Problematika trhu práce ve městě je úzce propojena s expanzí rurálního agroprůmyslu. Extraktivismus často přehlíží vytrvalé snahy venkovských sociálních hnutí o záchranu území, lokálních komunit a jejich ekonomik. Vía Campesina (celosvětová farmářská organizace) a Landless Peasant Movement (brazilské hnutí pracujících bezzemků) společně brojí proti pěstování energetických plodin (sóji, cukru), které má podle nich negativní environmentální dopady a vytlačuje malé farmáře. Pěstování sóji a cukru se v Brazílii, Paraguaji a Bolívii šíří závratnou rychlostí. Bolívie začala zavádět opatření vedoucí k potravinové samostatnosti, farmářská hnutí však požadují celkovou reformu zemědělství a podporu organického způsobu farmaření. Jejich představa alternativního socioekonomického a politického řádu spočívá v „permanentním vzdoru“. V dobách, kdy ještě MAS neměla tak velkou moc, se tento přístup projevoval například zabíráním málo produktivních latifundií (rozsáhlých pozemků). Nedílnou součástí snah o znásobení území s agroekologickým zemědělstvím je i sebevzdělávání, zvyšování povědomí mezi veřejností a samostatné lokální řízení.

Bolívijské bezzemkové hnutí se nechalo inspirovat brazilským modelem a začalo obsazovat plochy ve východní části země. V některých oblastech lidé oživili i tradiční andský přístup ayllu – kolektivní vlastnictví půdy s rodovou vazbou. Venkovští aktivisté věří, že obsazováním půdy poroste význam alternativních ekonomik a lidé se začnou vracet zpět na venkov. V Brazílii se mnoho postojů bezzemkového hnutí podařilo implementovat do nové ústavy. Bolivijce však čeká ještě dlouhá cesta. Je potřeba najít kompromis se zájmy vládnoucí MAS a eliminovat napjaté vztahy mezi individuálním a kolektivním vlastnictvím. Přestože by hnutí chtěla zůstat nezávislá, přístup k technologiím a osivům jim umožňuje právě stát. Navíc MAS si jde s agroprůmyslovými elitami na ruku, z čehož vyplývá, že pěstování sóji stejně jako solidifikace agroprůmyslového modelu budou i nadále expandovat a snahy o radikální zemědělskou reformu usilovně hatit.

Občanský extraktivismus: Socialismus ve státě, neoliberalismus na vrtných polích?

Od Mexika po Chile se do diskuzí o extraktivismu zapojují hnutí bojující proti konkrétním projektům. Lidé v peruánské oblasti Cajamarca protestují proti rozšíření zlatého dolu. Pořádají demonstrace a stávky a blokují cesty, přičemž musejí čelit represivním opatřením místní policie. Jsou zde i takové komunity, které extraktivní průmysl podporují, ale požadují větší sociální a environmentální regulace, eliminaci těžby a záruku kompenzací. Ať už pro nebo proti, občanský aktivismus jde často ruku v ruce s násilím a kriminalitou. A třebaže by se mu podařilo dosáhnout nějakých výsledků, v budoucnu jeho hlas rozhodně neutichne. Naopak se šíří i do dalších oblastí jako je nedostatek vody, potravinová samostatnost a klimatická spravedlnost. Objevují se nová vyjádření a rodí se nové strany jako bolívijská Strana Zelených. Bolívijské občanské iniciativy v La Paz a El Alto se angažují v otázce nedostatku vody, analyzují veškerá možná řešení a navazují kontakty s podobnými organizacemi v zahraničí.

Alternativní řešení: Návrat k debatě o severojižní spolupráci

Může vůbec v oblasti aktivismu fungovat výměna politických vědomostí a zkušeností mezi Severem a Jihem? Existuje zde prostor pro návrat ke staršímu modelu severojižní soudržnosti? Nebo se naše cesta odvíjí opačným směrem? Aktivity iniciativ v jihoamerických státech by měly být podporovány, neboť se aktivně podílí na boji proti globálnímu oteplování. Bude lépe, když místo kritizování bolívijských tahanic o zisky z plynu zaostříme na extraktivní průmysl a roli fosilních paliv na Severu. I tady jsou problémy s rasovými a genderovými nerovnostmi, s podrýváním demokratických principů, s militarizovaným extraktivismem, s degradací životního prostředí a radikálních násilnických projevů rezistence. Sílí hlasy hnutí BlackLivesMatter a Ayotzinapa, mnoho podstatného bylo řečeno na pochodech proti globálnímu oteplování, které proběhly loni v září. Všechny tyto iniciativy by se měly začít propojovat nejen s bolívijskou stranou, ale s celým Jihem. COP 20 – klimatická konference v Limě, která se uskutečnila v prosinci 2014 – nevedla k žádné další aktivitě. Důležitým úkolem je podporovat hlas agitujících a kreativních občanských iniciativ v nepříznivém prostředí vzájemně si odporujících politických konceptů. V případě Bolívie je možné nalézt takové paradoxy, kdy se na Severu bojuje proti fosilním palivům, zatímco Jih řeší potenciál jakéhosi socialistického režimu exportu plynu. To se pak cesta k nějaké hlubší transformaci stává velmi klikatou.

Nicole Fabricantová vyučuje antropologii na Towsonské univerzitě a je autorkou knihy Mobilizing Bolivia’s Displaced: Indigenous Politics and the Struggle over Land (UNC Press). Bret Gustafson vyučuje antropologii na Washingtonské univerzitě v St. Louis a je autorem knihy New Languages of the State: Indigenous Resurgence and the Politics of Knowledge in Bolivia (Duke University Press). Spolu pak pracovali na knize Remapping Bolivia: Resources, Indigeneity and Territory in a Plurinational State (SAR Press, 2011).

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.