Aleppo, leden 1920: Arménští utečenci před nemocnicí. Fotografie od Michiganské univerzity, autorem je George R. Swain, Ann Arbor, Michigan.

24. dubna uběhlo 100 let od zabití milionu a půl lidí tureckými úřady. Osmanský stát vyhladil téměř jednu třetinu tehdejší arménské populace.

22 zemí světa oficiálně uznalo arménskou genocidu, mezi nimi pět z Latinské Ameriky: Argentina, Bolívie, Chile, Uruguay a Venezuela.

Největší populace Arménů v Latinské Americe a třetí největší na světě se nachází v Argentině a odhaduje se na 70 000 až 135 000 obyvatel, mezi které patří i rodina novinářky Laly Toutonian (@LalaKarenina).

El relato de los abuelos de @LalaKarenina llega hasta hoy: esto fue el #GenocidioArmenio → http://t.co/VBxypRL23U pic.twitter.com/MGC8V5JfRg

— Infojus Noticias (@InfojusNoticias) April 24, 2015

Příběh prarodičů „Laly Kareniny“ [Lala Toutonian] je stále živý: Toto byla arménská genocida.

Novinářka Toutonian vypráví serveru Infojus Noticias příběh svých prarodičů, kteří před masakrem utekli přes polovinu světa, aby začali nový život:

Nazlé, moje babička z otcovy strany, vyprávěla, že ani necítila, jak byla postřelena do ruky. Silně tiskla svého mladšího bratra, když si všimla hnědé, husté krve, která stékala po její ruce i po ruce jejího bratra. Zatímco toto vyprávěla, ukazovala svou jizvu, vraštila čelo, měla vážný pohled a pevný hlas…

Vartevar, můj dědeček z matčiny strany, vyprávěl, že před jeho očima – tyrkysovýma očima, které zářily až do jeho smrti ve věku 99 let – zabili jeho manželku a dítě. Že přežil v poušti, schovával se pod pískem, když šli kolem krvelační Turci, pil moč umírající muly, že jeho souputníci na pochodu smrti padali jako uschlé listy.

Turecko genocidu neuznává. Připouští, že během první světové války zemřelo mnoho Arménů, ale dodává, že také byli zabiti Turci a že se odehrávaly masakry na obou stranách jako následek mezietnického násilí a celosvětového konfliktu.

Takové jsou následky genocidy: nenávist, zloba, bolest, zášť, rozdrážděný nacionalismus, levný šovinismus, a to vše se navzájem hrozivým způsobem přiživuje. Také ale úsilí udržet naživu kulturu, jazyk, náboženství, vzpomínku – to, co chtěli skrýt, usmrtit, umlčet.

Protože každý z těchto obrázků, každé umírající dítě, každá znásilněná žena, každý tetováním označený prarodič, každý sťatý člověk nám připomíná, že máme proč žít.

Protože v historii arménské genocidy chybí jedno slovo: spravedlnost.